Témata

Čas

jak jsem již zmínila v části čas (časoprostor), čas ve vězení plyne jinak. Ve vězení čas prostě neplyne, stojí, cyklí se, protože každý den je, pokud jde o denní rytmus, stejný, jak plyne z vězeňského řádu. Nejde tedy o čas v běžném vnímání slova smyslu, ale o prostor mezi jídlem, spánkem, úklidem, procházkou, prohlídkou, návštěvou atd. Navíc v běžném životě se vše kolem nás s časem mění. Ve vězení je ale vše pořád stejné, rok, dva, deset, dvacet.

Vězení:

Ponížení člověka - přestože lidé nemají ve vězení čísla jako v koncentračních táborech, přesto je jejich jedinečnost značně zatlačena do pozadí. Mají stejné oblečení, stejně obnošené a nedostatečné, nemají téměř žádné osobní věci, neexistuje intimita - společně spí, jí i vyměšují, jsou pod neustálým dohledem, nemohou opustit místo, na kterém se nacházejí, nemohou si vybrat, s kým budou to místo sdílet, nemohou si vybrat, co budou ve svém životě dělat. Jsou podrobováni tělesným prohlídkám. Vězeň si úzkostlivě střeží těch pár svých osobních věcí, které má. Když je prohrabuje spoluvězeň nebo bachař, cítí se poníženi, mají vztek, zakoušejí bezmoc.
Zápach - vzhledem k minimálním hygienickým možnostem to ve vězení páchne, dnes už jsou “nekuřácké” cely, ale tehdy se zřejmě kouřilo úplně všude, tedy kromě tělesného pachu a pachu z věcí a jídla byl všude zápach z cigaret.
Nedostatečné oblečení: hned v úvodní kapitole píše: “to bylo zas v lednu, šly jsme husím pochodem dolů hlavním schodištěm na dvůr na vycházku, ruce zabaleny do přikrývek, které na mraze přehodíme přes chatrný oděv, na nohou papírové pantofle, které jsme si do sněhu vycpávaly vatou...” (str. 2)
Nemoci z nedostatku hygienických návyků vězňů - vši, filcky, blechy, svrab
Cenzura dopisů a balíčků, prohlídky osobních věcí (to je samozřejmě ponižující, ale podívejme se na to i z druhé strany – kontrola je nutná, aby vězeň nemohl z vězení dál páchat trestnou činnost, nebo nezískal prostředky, kterými by ohrozil život svůj nebo lidí kolem, kolik dopisů a balíčků zvládne zkontrolovat vězeňská služba za měsíc?)
Nemožnost schovat se před ostatními obyvateli cely - ať už byly násilnické, hysterické, špinavé a smradlavé, ať křičely, brečely, vše musíte s nimi snášet
Nedostatečná lékařská péče
Naděje na propuštění, změnu, zklamání, nejistota z toho, co se děje za zavřenými dveřmi)
Bezmoc – pokud narazíte na vyhořelého bachaře, může vám zničit osobní věci, na kterých lpíte, můžete být seřváni za nesmysl, nemůžete proti tomu nic dělat. Nemůžete ale dělat nic ani proti svým spoluvězeňkyním, pokud s nimi nechcete být v jedné cele, prostě nemůžete nic.

Smutek

kniha se jmenuje Přítelkyně z domu smutku. Vězení je vnímáno jako místo plné smutku. Zmařených nadějí, zpytování svědomí, hledání viníka, stesku po blízkých, po dětech, po rodině, smutku ze zbytečnosti prožívání života.

Osudy žen

kniha je takovou psychologickou učebnicí, jací lidé se dostávají do vězení. Vidíme tu ženy z rozvrácených rodin, bez vzdělání, zneužívané od dětství, hloupé a zneužívané chytřejšími, většina žen neumí rozlišit dobré a špatné jednání, zato velmi dobře chápou následky, které jsou pro ně dobré a zlé - to je důležité, proto často lžou, jelikož díky lži se s nimi pak dobře zachází, ženy si leckdy vůbec neuvědomují, že se dopustily něčeho špatného. Často vidíme, že se nesmyslně nechaly zmanipulovat muži, do kterých byly zamilované. Také ale vidíme, že se cítí opuštěné a touží po někom, o koho by se mohli starat nebo kdo by se staral o ně. Často by stačilo mít někoho, kdo by je pomohl provést životem a na koho by se mohli obrátit s prosbou o pomoc. Z tohoto pohledu vidíme, že sociální systém republiky selhával, stejně jako školství a zdravotnictví. Obávám se, že je to tak i dnes.

Než se podíváme na ukázky, dodejme, že zajímavostí knihy je absence moralizování. Kantůrková nijak ženy nehodnotí, když mají úplně zavšivenou a smradlavou spolubydlící, prostě jí několikrát navrhnou, že by si měla umýt hlavu. Nikde ženy nehodnotí, nevysmívá se jim, nepovyšuje se nad nimi. Nelituje je pro jejich smutný život, nesoucítí s jejich trestnými činy. To je myslím velmi zajímavý aspekt knihy a také velké plus autorky, že toto dokázala.